Dolomity 11. – 15. září 2009
Za účasti – Norika, Sysla, Kozobáka, Kuby (v jednom autě) Hejkala, Pecky, Ondry a Petry (v druhém autě)
Pátek 11. září 14:00 – Sobota 03:30
Naše Akce měla začít už v pátek 11. září ve dvě hodiny před klubovnou, kde měla sraz jedna skupina, avšak ukázalo se, že akce bude jedna velká improvizace. Kozobák sice dorazil ale musel zase jít domů sbalit si věci, tudíž se náš odjezd opozdil o hodinu. Pak jsme ještě jeli nakupovat takže jsme vyrazili až ve 15 42. Následovalo asi 500 kilometrů po silnici, které naši řidiči docela zvládli. Přes Rozvadov, Mnichov, Garnichmunchen až do naší cílové lokace pod horami, kousek od Sextenu, kde jsme se rozložili a vychutnali odpočinek.
Sobota 12. září 8:00 – 23:00
Vstali jsme ráno a vychutnali pohled na hory. Sice byla menší oblačnost, ale pohled to byl úžasný. Nasnídali jsme se a popojeli autem na parkoviště pod alpami. Náš dnešní plán – Dorazit na riffugi Locatteli ( asi 1200m převýšení ) a tam nechat batohy, vyšplhat na jednu feratu a přespat. Počasí nám zatím přálo, nebyla moc zima a nepršelo. Našli jsme zajímavě řešenou studánku, kde tok vody byl veden skrz dvě křivé větve asi do 2m výšky a volně tekl. Také jsme minuli chatu kde chovali pstruha, slepice a morčata, a to vše v jednom výběhu. Na cestě nahoru nám jenom sprchlo a otevřel se výhled na chatu. Tam jsme teprve odhalili Karlovu pravou identitu v Itálii a to že to není Karel ale „Luigi“ což ho asi moc nepotěšilo neboť počasí se zhoršilo. Na chatě nám řekli mají plno a že nás neubytují. Museli jsme tedy změnit plán. Několik kilometrů byla další chata -tudíž další možnost ubytování. Měli jsme na výběr ze dvou cest. Ale radši jsme šli feraty abychom si alespon zašplhali, než trapně jít po cestě. Nejdříve tu byly docela hustý tunely. Vykopané italskými vojáky, s perfektnímy schody. Norik říkal: „ Navrhnout tohle ve škole tak mě vyhoděj“. Schody byly úzký a vysoký, takže jsme se docela zapotili. Cestou jsme potkávali dva šplhače, které jsme střídavě předbíhali a oni pak nás. Nakonec jsme vylezli na nejvyšší vrchol dnešního dne – 2744m.n.m . To se ukázalo i slunce a my měli pěkný výhled. Ale museli jsme pokračovat. Po dalších feratách – kde nás jednou čekala docela zrada v podobě sestupu asi 6 metrů a pak zase výstup – jsme došli na chatu. Kde měli také plno. Ukázalo se že v neděli se běží nějaký půlmaraton od sextenu až na vrchol. Tudíž všechny lůžka na chatách jsou zabraná a my nenajdeme ubytování.
Další změna plánu – buď pokus o navštívení bivaku ( pro 6 lidí a nás bylo 8 ) nebo sestup k autu. Chvíli jsme u chaty zůstali a využili pohostinosti a ochoty místích, dali si polévku a pak se rozhodli sestoupit do údolí. Což už bylo 7hodin a světlo se krapekt krátilo. Cesta to byla docela náročná a v údolí jsme byli až v 22:30. Další plánování ztěžovalo to že Hejkalovi v autě došel olej a bude se muset koupit. Na další den jsme si naplánovali vstávání na 8:00 a že koupíme olej a trochu popojedeme.
Neděle 13 září 10:00 – 22:00
Ráno vstal brzo pouze Hejkal se Syslem aby koupili olej. Trochu je zdržel ten šrumec okolo závodníků běžících – supících – belhajícíhc se nahoru, jen aby zjistili že benzínka má v něděli zavřeno. Mysme si zatím udělali puding. Plán: vyjedeme lanovkou půjdeme Feraty až na vrchol a pak zase dolů. Lanovka nám ušetřila asi 1200m stoupání, které bysme museli zaplatit dechem. Z perníkové chaloupky na vrcholu bude pár zajímavých fotek. Bylo vidět že nám asi počasí nebude přát, protože se hromadili mraky a mrholilo. Na jednom rozcestí jsme našli stádo pasoucích se koz. A poté nás čekalo lezení na feraty. I když z naší skupiny pár lidí lezlo poprvé nevypadalo to že budeme mít problémy. Petra i Hejkal si našli čas i na fotografování. Nahoře ( nejvyšším vrhcolu dnešního dne ) jsme se pokochali výhledem na rozbitou ubytovnu italských vojáků. Pak jsme se najedli, povyprávěli pár historek ,co jsme slyšeli nebo četli, z války a šli dál. Na jednom sněhovém jazyku jsme se zkoulovali. Následovala nejlepší ferata za celý výlet, neboť pršelo a lana vedly přímo nahoru. Proti nám lezl jeden pár bez sedáků a úvazků, v letním oblečení a bez přileb. Ukazálo se že alespoň slečna je ze slovenska. Po šplhání nahoru, jsme pokračovali traverzem po stěně skály. Výhled dolů, dášt nad sebou a klouzající vápenec pod nohama, bezva kombinace. Touto cestou jsme šli dlouho až někdy do 17 00 kdy jsme dorazili na rozcestí. Cesta dolů nám uběhla rychle neboť jsme se svezli na suťovém svahu, což byla zábava, ale docela to ničilo boty. Až na patronu co našel Sysel a pár mloků se už nic zajímavého nestalo. Brzo se setmělo a začlo zase pršet, tudíž už toho nebylo co k vidění. Další plán na zítra – přestane pršet, vstaneme v 7:00 a pojedeme na jinou feratu. Ještě Kozobák uvařil těstoviny s masem a šli jsme si lehnout protože se ráno vstávalo.
Pondělí 14. září 7:00 – 00:00
Ráno v sedm byl budíček. Pršelo. Tak jsme se rozhodli že chvíli počkáme. V 10:00 byl další budíček. Pršelo. V některých stanech tekly potoky zkrz. To už nemělo cenu a tak jsme rychle zabalili a vyrazili. V 12:00 už jsme mohli jet – ještě zastávka na pumpě pro olej a vzhůru… Kam vlastně? Pořát prší, a tak se nedá lézt nahoru, a mraky seděj po celejch Alpách. Tak pojedeme do Benátek! To se nám docela líbilo. Trvala nám cesta nějakou tu chvíli. Takže odpoledne jsme byli na parkovišti v Benátkách. A šli jsme do města. Projeli se Grand Canalem, prošli náměstí sv. Marka, navštívili místní antikvariát atd. Benátky se nám tak zalíbili, že jsme chtěli zůstat až do noci, dát si večeři a pak teprve jet domů. Večeři jsme si dali v jedné pizerii. Pak jsme se vrátli na parkoviště usušit a zabalit. Nikdy bych nevěřil že budu na nadzemním prakovišti sušit stan, že bude viset mezi těma parkovacíma místama a kolem že budou jezdit auta. Pak jsme jeli dál – směrem na Rakousko a Německo. Těžko říct jaká nálada byla v druhé skupině ale u nás jsem docela brzo usnul. Cesta autem byla tak namáhavá že v tu jednu v noci, kdy jsme zastavili někde v německu, jsem ani nevylelz z auta. Přespali jsme – někdo v autě, někdo venku. Dneska jsme v autě strávili něco přes 8 hodin.
Úterý 15. září 8:00 – 00:00
Plán na dnešní den – Dorazit co nejdříve do Deuchess Muzea v Mnichově, protože v 17:00 zavírají. Podívat se na exponáty a jet domů. Do mnichova jsme dorazili asi v 12:00. Muzeum jsme navšítivil a hned šli prohlížet. Společně jsme si prošli důlní expozici, která vedla pod muzeem asi 2kilometry. Mají to tam docela pěkně udělané. Měli jsme pocit že opravdu sestupujeme pod zem do dolů. Nedoporučuju návštěvníkům s klaustrofobií. Pak jsme se rozešli a šli každý sám. Měli tam toho opravdu hodně – expozici letectví, motorů, námořní navigace, metalurgie, slévárenství, počítačů, fyziky, astronomie, astronautiky a dalšího. Ty hodiny které jsme v muzeu byli, uběhli docela rychle. Když Kozobák pořát mlel o expozici hornictví, které mě vůbec nezajímala, byl jsem docela skeptickej, ale pak jsem si našel expozici letectví a námořnictví a užil jsem si prohlídku taky. V 17:00 jsme se všichni shromáždili před muzeem a šli k autu. Tak jsme spočítali výdaje v eurech, vyrovnali se navzájem a nastoupili zase. A čekala nás zase jízda autem. Ale tentokrát až do Prahy. Kam jsme dorazili někdy po jedenácté. Ještě jsme nabarli benzín a na benzínce se rozloučili. Ještě usušit stany a naše výprava byla zakončená. Průměrně jsme projeli tři země za den. Strávili jsme v autě dlouhé hodiny a měli jenom dva dny na feratách. Ale nemyslím že by nám to nějak vadilo, zase jsme jeli do Benátek.