Beskydské putování 25. – 31.8.2004

Féfy, Růži, Hejkala, Barky, Pecky, Norika a Noříka v srpnu 2004

Již od poslední akce se určitě každý ze zúčastněných těšil na týden v Beskydech. Sobotnímu srazu předcházela porada, o tom, kam se podíváme a co si vezmeme s sebou. Ráno u vlaku jsme tedy už měli jasno. Měli jsme taky místenky, a tak jsme si nemuseli dělat starost, jestli si na pět hodin jízdy sedneme. Během cesty jsme si čas krátili hrou v kostky a v tom se otevřely dveře do uličky a do kupé nakoukla hlava: „Je libo mulťáček nebo pepsinku, a co bagetku pro pejska?“ To nás samozřejmě pobavilo. Mulťáček, pepsinka a bagetka pro pejska nás od této chvíle pronásledovali až do konce, nebylo dne, kdy tato kombinace nevyklouzla někomu z úst.

Asi v jednu odpoledne jsme přesedali ve ValMezu (Valašském Meziříčí) na místním lokálku a popojeli jsme jednu zastávku k naší startovní rovince. Tou byla železniční stanice Hostašovice. Ještě jsme doplnili vodu a hned vyrazili do kopců. Zdolali jsme několik méně známých vrcholů, jako je Oprchlice, Huštýn, Krátká a Dlouhá. Cestou u jednoho přístřešku byla i pamětníkniha, přemýšleli jsme, co do ní napsat. Inspirování Bobovým vtipem zvítězil inzerát jednoho kohoutka. Taky jsme objevili pár letáků o medvědech, rysech, vlcích, zdejší květeně a podobně. Večer jsme dorazili pod Velký Javorník, kde jsme to poblíž studánky kempli. Večer poprchávalo, což naznačovalo změnu počasí. Opravdu, ráno jsme se probudili do mlžného lesa. V chladném vlhku jsme posnídali, zabalili a vyrazili na Javorník. Na vrcholu se před námi vyloupla z husté hmly turistická chata. Pohlédli jsme do bílého kraje a mohli jsme jen odhadovat, co je asi v dáli. Nezdrželi jsme se zde dlouho, neboť dnes máme v plánu prohlídku Valašského muzea v přírodě. Spěchali jsme tedy do Rožnova pod Radhoštěm. Doplnili jsme zásoby a hned jsme šli k muzeu. Jelikož tam neměli úschovnu zavazadel a za čtyřnohé kamarády chtěli taky zaplatit, rozdělili jsme se na dvě skupiny a prohlédli si skanzen zvlášť.

Za zmínku stojí kostelík, s valašským slavínem (na příklad je zde pochován Emil Zátopek), Trenčínský folkový soubor, který nám zazpíval a zatancoval a samozřejmě valašský frgál (Chodský koláč po Valašsku). Naše cesta však musela pokračovat směr Radhošť. Cestou jsme to ale kempli. Další ráno nám zpestřil notoricky známý zvuk, že by Adamcův bagr přijel až sem? Na úvod dnešní trasy nás čekalo 600 metrů převýšení na Radhošť. U Noříka a Féfy se projevila záhadná a vysilující aktivita. Závodění v běhu do kopce s batohem na zádech. Na Radhošti jsme si prohlédli kapličku, vyhlédli jsme z její zvoničky, nadopovali se špekem a pohodovali dál. Mimochodem, víte, že právě na Radhošti byl vztyčen první křesťanský kříž na našem území, a to Cyrilem a Metodějem, jejichž socha zde stojí též. Na naší další cestě jsme se stavili u Radegasta a na Pustevnách, kde jsme pravda ukradli asi 4 litry vody. Tímto se poškozenému hotelu omlouváme. Féfa se každou chvíli někde zapomínal za účelem profesionální fotografie. Blížili jsme se na Čertův mlýn. Nejhorší kopec, který jsme zde potkali. Ač převýšení bylo jen asi 200 metrů, měli toho kopce dost. Na vršku měl stát jakýsi skalní stůl, ale leží mimo značku a nemá se k němu chodit, tak jsme ho neviděli. Další noc jsme strávili nedaleko chaty Martiňák na výjimečně rovném místě. Následující den, tedy úterý jsme prohlásili za odpočinkové. V plánu bylo koupání ve vodní nádrži Šance. Radost nám zkazilo ochranné pásmo vodního zdroje, museli jsme jít kus proti proudu Velkého potoka, kde už ochranné pásmo nebylo. Po marném hledáni místečka poblíž potoka Hejkal přeci jen něco objevil.

Spali jsme sice dál od vody, ale koupel ve vířivé vaně jsme si nemohli nechat ujít. Ráno jsme urychleně zabalili a šli na bus, který nám měl zkrátit cestu na Lysou horu. Cestu jsme si sice zkrátili, leč převýšení vzrostlo na celých 900 metrů. Supěli jsme pozvolným údolím a ani jsme se nenadáli a měli jsme třetinou za sebou. Před vrcholem se nám otevřel úžasný výhled k hřebenům, které jsme již slezli a ostravské placce se spoustou komínů.

Na vrcholu jsme byli jako jedni z prvních dnešních turistů a mohli se kochat pohledem na naše i slovenské hory. Byly totiž vidět Roháče i Vysoké Tatry. Vzpomínali jsme na loňský výstup na Velký Rozsutec, jež stál kus vedle. Jelikož jsme měli dost času a už jen pár kilometrů k místu spaní, rozhodli jsme se zůstat chvíli pod střechou místního boudobufáče. Zahráli jsme si generála. Hejkal nečekaně zakončil a porazil mě o asi 4 body. Favorité z první půli hry zůstali pozadu. Po uzeném se zelím a osmi knedlíky za 48,–Kč jsme opustili nejvyšší horu Beskyd. (Mimochodem, je tu meteorologická stanice, která měří všechno o počasí a jednou naměřila i výšku sněhu 492 centimetrů. To by byla lyžovačka). Večer byl opět obrovský problém nalézt místo na spaní. Nakonec opět Hejkal cosi objevil.

Další den jsme došli na kraj blízké vesnice. Já a Pecka jsme vyrazili na nákup. Páč tu ale nebyl obchod, vrátili jsme se s prázdnou. Rozhodli jsme však, že přesto sejdou dva z nás do 3km vzdálených Zlatníků, kde již s jistotou obchod je. Vyrazili jsme tedy ve stejném složení. Cestu tam a zpátky s převýšením cca 170 metrů jsme i s nákupem zvládli za necelých 45 minut. Veřejná osobní doprava zde funguje skvěle. Následoval výstup na Bílý kříž, kde se nalézá experimentální ekologické pracoviště (EEP), kde zkoumají vliv 2× zvýšené koncentrace CO2 na fyziologické procesy smrku. Tento projekt se jmenuje Atmosféra 2045. Kéž to tak nedopadne. K večeru jsme měli problém sehnat vodu, tak jsme vyslali Pecku s Růžou k jednomu starému prý nevrlému hajnému. Než nám vodu načepoval málem jsme zakořenili. Během té dlouhé chvíle jsme debatovali, co s tou vodou dělá, že do ní snad přidává kyanid. Od jeho hájenky jsme popošli už jen kousek a v lese nedaleko dvou maringotek jsme to kempli. Hádejte, co nás ráno vzbudilo. Byl to hřmící zvuk rachotícího bagru. Díky velmi vlhkému až mokrému počasí byl vyhlášen stav „špatné počasí“, tudíž bylo možno plnit si do CAMŮ zkoušku „rozdělám oheň za špatného počasí“. Mě se to podařilo, Nořík s Peckou už takové štěstí neměli. Odchod byl stanoven na jedenáctou hodinu. Sbalili jsme si do deště a vyrazili směr Bumbálka. Cesta nás vedla kolem Maxovy nádrže, chtěli jsme se alespoň opláchnout, ale bahnité dno nedávalo jinou možnost než zápasy v bahně. Nádrž byla prázdná. V brzkém odpoledni jsme dospěli k Bumbálce, což je hraniční přechod s velkou silnicí. V tuto chvíli se od výpravy oddělili Hejkal, Růža a Barka, neboť si jeli dát pravé Liptovské Halušky na Slovensko.

Zbytek výpravy pokračoval po hřebenech na vyhlídkovou věž Čarták a dále k chtě Třeštík. Následoval vrchol Vysoká, což byla poslední naše tisícovka. Na jejím vrcholu stála luxusní budka na spaní. My jsme ale spěchali dál k Horní Bečvě. Ač po celý týden nás provázely trable s hledáním místa na spaní, tentokráte jsme objevili asi nejlepší místo v celých Beskydech. Připravené ohniště, rovná měkká travička… Čekal nás už jen poslední den. Časně zrána jsme vyběhli na autobus. Ten nás dovezl do Rožnova pod Radhoštěm, kde už jsme to znali. Nakoupili jsme si zásoby do vlaku (Nořík si koupil majonézu a cibuli, ve vlaku to smíchal s rybičkama a tu kaši pak přivezl do Prahy), dopoledne jsme strávili v místním parku, nalezli jsme ginkgo a Já s Peckou jsme si prohlédli další část Valašského muzea v přírodě – Mlýnskou Dolinu. Mlýn, pilu, valchu, hamr, to vše nám naživo předvedli i v provozu.

Odpoledne jsme dodrželi tradici posledního jídla v kraji a ve čtyři vyrazili k nádraží. Vlak nám neujel, a tak jsme ve ValMezu stihli rychlík do Prahy bez problémů. Ještě jsem nabral letáky ke čtení v místním ČD centru. V kupé jsme našli další ČD časopisy, tak bylo o zábavu postaráno. „Dáte si mulťáček nebo pepsinku, či bagetku pro pejska?“

Norik